Jak jsem viděl...

Snímek úplného zatmění Slunce 21. června 2001 sestavený z 22 různých expozic a dodatečně zpracovaný v počítači. Ve výsledku tak odpovídá pohledu bez dalekohledu nebo menším triedrem. Copyright 2001 by Fred Espenak, courtesy of www.MrEclipse.com/MrEclipse.html.

"To si z nás děláte srandu, že?"

Už jsme byli na cestě zpět, když nás v letadle směřujícím z Luandy do Johanesburgu oslovili tři Jihoafričani. Evidentně se vraceli z dobrého obchodu, popíjeli lahodné těžké červené víno a zcela přirozeně se zajímali o exotické Evropany.

"To si z nás děláte srandu, že? To chcete říci, že jste před třemi týdny nasedli v Praze na letadlo do Zurichu, odtud přes Johannesburgu až do Luandy, ze které jste cestovali tři sta kilometrů na jih do Sumby, a to všechno proto, abyste čtyři a půl minuty sledovali úplné zatmění Slunce?"

Ruku na srdce, taky mi to připadá poněkud šílené. Ale na druhou stranu vynaloženého úsilí rozhodně nelituji. Úplné zatmění Slunce je nebeský úkaz, za kterým se vyplatí cestovat. I kdyby trvalo jenom několik málo prchavých vteřin. Nikdy jsem tomu nevěřil, ale je tomu tak. Tohle představení nelze slovy ani obrazem nikdy popsat. Jednoduše se musí vidět.

Okamžik, kdy Měsíc zakrývá Slunce, je totiž podobný komplikované symfonii, kdy se na vás valí celá řada zvuků řady hudebních nástrojů. Už samotné očekávání -- zda bude počasí milosrdné či nikoli -- přináší značnou dávku nervozity. Do skutečného transu se ale člověk dostane až pár desítek minut před úplným zatmění. Čas se zrychlí... Ne, sekundová ručička kmitá pořád stejně, ale v okolí Slunce se najednou děje tolik neskutečných věcí. A pozorovatel, s vědomím ohromné výjimečnosti, je hodlá zahlédnout úplně všechny. Kvas! Zrychlené dýchání jde ruku v ruce s tlakem a tepem.

Mateřské Slunce se prudce zmenšuje, citelně se ochlazuje a v konkrétním případě 21. června začne vát i všudypřítomný vítr. Pár minut před začátkem přijde čas poslední kontroly přístrojů: Je všechno v pořádku? Nezapomnělo se na něco? Filtry, které chránily citlivou optiku, uzávěrky před spalujícím žárem, přestávají plnit nezbytnou funkci, naopak jsou pro další pozorování více než překážkou. Obloha, vlastně celý svět kolem navíc dostává zvláštní kovové zabarvení: Bílý papír není čistě bílý, také okraje stínů mají nečekané rozostření.

Záznam úplného zatmění 21. června 2001, které u angolského městečka Sumbe pořídila výprava Hvězdárny Úpice (mpeg, 8 min, 18 MB). Pozorovatel měnil expozici, proto jsou patrné různé partie koróny (kamera Sony DCR-DX1000E s předsádkou 2x). Kromě hlasů pozorovatelů i přihlížejících je slyšet bzučení motorku u dalekohledu a všudypřítomných cikád. Foto Jiří Dušek, video Hvězdárna Úpice.

Zhruba čtyři, pět minut před začátkem úplného zatmění se zprvu kradmo, ale poté bez jakékoli diskuze objeví letící stíny. Stejně jako na dně bazénu. Jenže v tomto případě se kolem žádná voda nenachází! Nahodilé vlny světlých a tmavých pruhů, zemskou atmosférou deformovaného srpku tenounkého Slunce, běží nejen po okolních budovách, stromech, keřích, ale dokonce i vás samotných. Svět se dá do pohybu!

Měsíc zakrývá 99 procent disku, avšak naše denní hvězda stále dominuje a není pozorovatelná bez zklidňujících ochranných brýlí. Na obloze se však objeví Venuše, krátce poté i další planety -- Jupiter. Stále intenzivnější běžící stíny dostanou šokující podobu: jedna nekonečná řada pruhů letí jedním směrem, druhá naproti. Výsledkem je bezpočet kmitajících nůžek, odstřihujících poslední zbytky světla. Do zatmění zbývá ještě minuta a půl, prudce klesá osvětlení.

No a pak to přijde.

Zvláštní brýle nejsou potřeba. Kolem temného měsíčního disku se k posledním zlomkům Slunce přidává zprvu nenápadná koróna. Na západě se rychle rozšiřuje temnota, která vás v mžiku pohltí. Slunce prudce mizí, začíná úplné zatmění.

Na ty okamžiky do smrti nezapomenu. Člověk může o úplném zatmění číst, může si prohlédnout stohy fotografií, nic však nepřekoná vlastní zkušenost. Jakákoli konzerva -- ať již textová nebo grafická -- je pouze mdlým odvarem skutečnosti. Ať už je popis úkazu jakkoli barvitý, ať už je snímek jakkoli rafinovaný, realitě odpovídá pouze jeden z milionu.

Koróna! Ve čtvrtek 21. června 2001 byla krásně symetrická, jakkoli takový útvar symetrický být příliš nemůže, podobná rozkvetlé slunečnici. Postupně zužující výtrysky horké plazmy sahaly tak jeden a půl stupně daleko. Žádné protuberance jsem v těsné blízkosti temného středu neviděl -- byť méně nervózní kolegové alespoň jednu takovou zvláštní ozdobu zahlédli, dokonce i v barvě.

Obloha! Od obzoru, kde Slunce nebylo zcela zakryté, přicházelo běžné denní světlo. To se mísilo s jasnou nazlátlou korónou a podivnou modří okolní oblohy.

Hvězdy! Ty mne překvapily ze všeho nejvíc. Pomocí mapky jsem si zapamatoval polohu tří nejjasnějších stálic: Capelly, Síria a Canopa. Jenže poté, co si oči přivyknuli šeru -- byť nebylo tak nečekané, na jaké byli mí ostřílení kolegové s baterkami na krku připraveni -- zjistil jsem, že jsou vidět hvězdy i první, dokonce i druhé velikosti! Ano, najednou se přede mnou zjevila celá souhvězdí! V zenitu Velký pes a snad i Orion... Na pečlivou identifikaci bylo jenom pramálo času.

Neméně zajímavý byl i pohled triedrem, jenž zvýšil nejen rozlišovací schopnost zraku, ale též dosah. Koróna zvětšila průměr, nyní prakticky zaplnila celé zorné pole, navíc přibylo detailů: Na pravém okraji, zhruba na třetí hodině, se objevila jedna nápadná (bezbarvá) protuberance.

Pohled na úplné zatmění bez dalekohledu. Fotografováno 11. srpna 1999. Foto H. Druckmüllerová, M. Druckmüller.

Ruce se mi však příliš třásly a tak jsem vzápětí pohlédl do ještě většího dalekohledu: Sometu binaru 25x100. Páni! Ještě štěstí, že jsem dlouho dopředu odmítal spolupracovat na jakýchkoli odborných pozorování. Nemělo by to cenu. Neodolal bych pokušení a zklamal. Pohled na zatmění, pohled na úplné zatmění velkým dalekohledem, je totiž nádherný. Neskutečný. Kam se hrabou jakékoli fotografie. Pokud srovnám obraz komplikované struktury vláken vybíhajících zpoza temného disku, kudrlinky i neuzavřené smyčky, mohu odpřísáhnout, že jenom výjimečné fotografie od výjimečných hvězdářů ukazují pravdu. Přeexponovaná mlha, byť jakkoli pohledná, která tvoří aureolu Měsíci, jak jsem dosud vídal v učebnicích portréty koróny, je lež!

Co mi ale skutečně vyrazilo dech, byla ona růžovo-červená protuberance na třetí hodině. Nebyla nijak veliká, srovnatelná s většími skvrnami, které byly dvacátého prvního na slunečním disku hned tři, avšak přesto na ni do smrti nezapomenu. Jako vyvrhnutý chuchvalec barevné hmoty visela nad temným okrajem -- ve vzdálenosti rovné svému průměru, možná o trochu víc -- a s mateřským povrchem ji spojoval na obou stranách přerušený tenký ocásek. Další tři, ne tak rozsáhlé výrony nad ní, nepřehlédnutelná byla i protuberance na "jedenácté hodině".

Bylo nádherné sledovat na vlastní oči něco, o čem dosud člověk nanejvýš četl. Právě pro tyhle okamžiky se vyplatí vláčet dalekohled s dostatečným zvětšením a zorným polem přes půlku planety.

Pokud je totiž bez dalekohledu zatmění impozantní, pak s ním je někde za vrcholem extáze. Slzy vám zalijí oči, zrychlí se tep, ztratíte hlas... němý úžas zachvátí vaši duši. Paradoxní je, že to všechno si v kritickém okamžiku vlastně vůbec neuvědomujete -- zachváceni děním kolem sebe vstřebáte příval nebeských novinek až s odstupem řady dní nebo dokonce i týdnů.

Tím ale celková hra neskončila. Po prvním náporu ohromení, přichází hned několik dalších. Vpravo nahoře, na druhé hodině, tak jeden stupeň daleko, se skrz žhavou sluneční atmosféru prodírá jedna slabá hvězda ze souhvězdí Blíženců. Navíc si pozorný člověk vzápětí všimne hrbolatého okraje našeho Měsíce. Šokující je však pohyb!

Zprvu je pohled do intimního okolí Slunce strnulý. Na okrajích sice visí růžové protuberance, byť většina vypadá jen jako drobné cancoury, a kolem se až k okrajům zorného pole rozbíhají tenká vlákna horké plazmy, ale zátiší chybí tak důležitý pohyb.

Mně osobně se najednou zdálo, že se temný měsíční disk skutečně pomalu pohybuje vůči vzdálenějšímu příteli. Jestli to byla pravda či nikoli, nevím. Je však zřejmé, že tam, kde se mělo za pár desítek vteřin opět objevit Slunce, přibývala jedna oranžová protuberance za druhou. Nakonec jich bylo šest!

Čtyři minuty a 34 vteřin uteklo neskutečně rychle. Krátce před koncem úplného zatmění přišlo fantasticky nádherné finále. Stejně jako v dramatickém filmu, dobré knížce nebo symfonii. Zpoza okraje vytrysknula chromosféra!

Jemné detaily protuberancí pozorované 21. června 2001 v angolské Sumbě. Na snímku chybí pozadí světlé koróny. Foto Hvězdárna Úpice.

Zprvu vypadala jako jedna z dalších protuberancí. Pak se ale prudce rozšířila, až dosáhnula obstojně velkého srpku -- o výseči 45 stupňů veliké. Zprvu byla růžová, nakonec se ustálila na cihlově červené. Bylo to ohromující, bylo to dynamické.

Nebeská mechanika však neměla na požitky čas. Na stejném místě vzápětí vytrysklo oslnivě žluté Slunce. Spolu s korónou, stejně jako na začátku, vytvořilo krásný démantový prsten: Nádherný černý kotouč ozdobený krátkými protuberancemi a rostoucím bílým drahokamem.

Dál jsem se díval do dalekohledu a pokusil se překonat bolest. Touha nevzdát se krásného pohledu byla veliká, slzy a hluboce zakořeněné reflexe lidského těla mi v tom ovšem brzo zabránily. Nešlo to vydržet, nešlo na to ani zapomenout.

Ostřílení pozorovatelé tvrdí, že "je člověk před zatměním a po něm". Nevím, nemohu soudit. V jedné věci jsem si však jistý. Dokud jsem tohle představení nespatřil, nevěděl jsem, o co přicházím. Úplné zatmění je nádherný úkaz, stejně jedinečný jako déšť meteorů nebo kometa s chvostem přes půl oblohy. Úplné zatmění je nádherný úkaz, za kterým má smysl cestovat na druhý konec planety. Byť jde o pár desítek vteřin, navždy se vám vryjí do šedé kůry mozkové. Pokud na to budu mít prostředky, musím ho opět spatřit. A poznámky udivených Jihoafričanů? Ty jsou mi od 21. června 2001, 12 hodin 36 minut světového času ukradené.

"To si z nás děláte srandu, že?

Ne nedělám. A jsem na to hrdý.